Homilie Svatého otce při mši svaté na svátek Povýšení svatého Kříže, Výstaviště Expo v Nur-Sultan, 14. září 2022 Kříž je šibenicí vedoucí na smrt, a přesto o tomto svátečním dni slavíme

povýšení Kristova kříže. Na tom dřevě totiž Ježíš vzal na sebe náš hřích a zlo světa a porazil je svou láskou. Proto dnes slavíme. Boží slovo, které jsme slyšeli, nám o tom vypráví a staví

do protikladu jedovaté hady, jejichž uštknutí působí smrt, a na druhé straně hada, který zachraňuje. Zastavme se u těchto dvou obrazů. Především jsou zde hadi, útočící svým uštknutím na

lidi, kteří již po několikáté upadli do hříchu reptání. Reptat proti Bohu znamená nejenom mluvit o něm zle a stěžovat si na něj; znamená to, že v srdcích Izraelitů selhala důvěra v něj a v

podléhají hadímu uštknutí. Smrtící hadi připomínají prvního hada zmíněného v Bibli v knize Genesis, pokušitele, který otrávil lidské srdce, aby ho přiměl pochybovat o Bohu. Ve skutečnosti

ďábel právě v podobě hada svádí Adama a Evu k nedůvěře přesvědčováním o tom, že Bůh není dobrý, ale spíše jim závidí jejich svobodu a štěstí. A nyní, na poušti, se vracejí hadi, „jedovatí

hadi“ (v. 6); to znamená, že se vrací prvotní hřích. Izraelité pochybují o Bohu, nedůvěřují mu, reptají, bouří se proti tomu, kdo jim dal život, a tak jdou na smrt. Až sem vede nedůvěra

srdce! Drazí bratři a sestry, tato první část onoho příběhu nás vybízí, abychom se blíže podívali na okamžiky v našich osobních dějinách i dějinách společenství, kdy selhala důvěra v Pána i

mezi námi. Kolikrát jsme se zklamaně a nevrle zatvrdili na svých pouštích a ztráceli jsme cíl cesty z dohledu! I v této velké zemi je poušť, která sice nabízí na pohled nádhernou krajinu,

ale zároveň k nám promlouvá o námaze a vyprahlosti, kterou si někdy neseme v srdci. Jsou to chvíle únavy a zkoušek, kdy už nemáme sílu vzhlížet vzhůru, k Bohu; jsou to situace osobního,

církevního a společenského života, kdy nás uštkne had nedůvěry, který do nás vpraví jedy rozčarování a sklíčenosti, pesimismu a rezignace, uzavře nás do našeho ega a uhasí nadšení. V

dějinách této země však byla i jiná bolestivá uštknutí: mám na mysli jedovaté hady násilí a ateistického pronásledování, onu mnohdy neklidnou cestu, na níž byla ohrožena svoboda lidí a

zraněna jejich důstojnost. Je dobré, abychom si uchovávali vzpomínky na to, co jsme vytrpěli: nesmíme z paměti vyškrtnout určité temné stránky, jinak bychom se mohli domnívat, že již

uplynuly jako voda a že cesta dobra je navždy vytyčena. Nikoli, pokoj se nikdy nezíská jednou provždy, musí se dobývat každý den, stejně jako soužití různých etnických skupin a náboženských

tradic, integrální rozvoj a sociální spravedlnost. Pokud má Kazachstán ještě více růst „v bratrství, dialogu a porozumění [...], budovat mosty solidarity a spolupráce s ostatními lidmi,

národy a kulturami“ (_sv. Jan Pavel II., promluva při uvítacím ceremoniálu, 22. září 2001_), je třeba, aby se všichni angažovali. Předtím je třeba obnovit úkon víry vůči Pánu: vzhlížet k

Němu, hledět na Něj, učit se z jeho univerzální a ukřižované lásky. Tak se dostáváme k druhému obrazu hada, který zachraňuje. Zatímco lidé umírali na hadí uštknutí, Bůh vyslyšel Mojžíšovu

přímluvnou modlitbu a řekl mu: „Udělej si hada a vztyč ho na kůl; každý uštknutý, když se na něj podívá, zůstane na živu“ (_Nm_ 21,8). A vskutku, „když had někoho uštkl a ten pohlédl na

měděného hada, zůstal na živu“ (v. 9). Můžeme si však položit otázku: proč Bůh místo těchto pracných pokynů Mojžíšovi jedovaté hady jednoduše nezničil? Tento způsob jednání nám odhaluje jeho

jednání tváří v tvář zlu, hříchu a nedůvěře lidí. Tehdy stejně jako dnes, ve velkém duchovním boji, který bude obývat dějiny až do konce, Bůh neničí podlost, jíž se člověk svobodně

dopouští: jedovatí hadi nezmizí, jsou tu stále, číhají, mohou kdykoli uštknout. Co se tedy změnilo, co dělá Bůh? Ježíš to vysvětluje v evangeliu: „Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak

musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný“ (_Jan_ 3,14-15). Zde nastává zlom: had, který zachraňuje, přišel mezi nás: je to Ježíš, který po svém vyvýšení

na kříži nedovolí, aby nám útočící jedovatí hadi přivodili smrt. Ve srovnání s naší přízemností nám Bůh dodává novou výšku: pokud upřeme svůj pohled na Ježíše, hryzající zlo nás už nemůže

ovládnout, protože On na kříži vzal na sebe jed hříchu a smrti a porazil jeho ničivou moc. Právě toto Otec učinil tváří v tvář šířícímu se zlu ve světě; dal nám Ježíše, který se nám

přiblížil způsobem, jaký bychom si nikdy nedokázali představit: „S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha“ (_2

Kor_ 5,21). V tom spočívá nekonečná velikost Božího milosrdenství: Ježíš, který se za nás „stal hříchem“, Ježíš, který se na kříži takříkajíc „stal hadem“, abychom při pohledu na něj mohli

odolat jedovatým uštknutím zlých hadů, kteří na nás útočí. Bratři a sestry, toto je cesta, cesta naší spásy, našeho znovuzrození a vzkříšení: pohled na ukřižovaného Ježíše. Z této výšky se

můžeme podívat na své životy a dějiny našich národů novým způsobem. Z Kristova kříže se totiž učíme lásce, nikoli nenávisti, učíme se soucitu, nikoli lhostejnosti, učíme se odpuštění, nikoli

pomstě. Ježíšova rozpřažená náruč je objetím něhy, kterým nás chce Bůh přijmout. A ukazuje nám bratrství, které jsme povoláni prožívat mezi sebou a se všemi. Naznačuje nám cestu,

křesťanskou cestu: nikoli cestu vnucování a nátlaku, moci a násilí, nikdy takovou cestu, která by Kristovým křížem napadala ostatní bratry a sestry, za které Ježíš dal svůj život! Ježíšova

cesta je jiná, je to cesta spásy, _cesta pokorné, bezplatné a univerzální lásk_y, bez „kdyby“ a „ale“. Ano, protože Kristus na dřevě kříže odňal zlému hadu jeho jed a být křesťany tedy

znamená oprostit se od jedovatosti: nekousat se navzájem, nereptat, neobviňovat se, nepomlouvat, nešířit zlé skutky, neznečišťovat svět hříchem a nedůvěrou, která pochází od Zlého. Bratři a

sestry, jsme znovuzrozeni z otevřeného Ježíšova boku na kříži: ať v nás není jed zhouby (srov. _Mdr_ 1,14). Modleme se, abychom se díky Boží milosti stávali stále více křesťany: radostnými

svědky nového života, lásky a pokoje. _Přeložila Jana Gruberová_